Pavel Čampulka se narodil v roce 1943 v Kladně v České republice. V roce 1961 absolvoval střední uměleckou školu v Praze. V roce 1972 VŠUP (Vysoká škola uměleckoprůmyslová) v Praze (prof. Z.Sklenář). 26 samostatných výstav, jeho obrazy jsou v soukromých sbírkách v České republice, Německu, Itálii, Norsku, Nizozemsku, Rakousku, Maďarsku, Polsku, Slovensku, Rusku a Kanadě. Poté, co byla v roce 1992 odcizena většina jeho obrazů (asi 120), se své tvůrčí činnosti vzdal a věnoval se dalším aktivitám, na svých obrazech pracoval jen čas od času. Po dvanácti letech začal znovu systematicky malovat. Tato galerie upozorňuje na zajímavé srovnání dřívějších a moderních děl umělce. I přes dlouhou přestávku je vývoj v umělcově tvorbě evidentní. Umělec Pavel Čampulka neztratil ani ve své malířské technice, ani v prostředcích vyjádření tvůrčí myšlenky nic ze svého zvláštního výrazu. Atributy kreativity Pavla Čampulky jsou dobře rozlišeny, zdálo by se, že jeho tvorba je nyní na vrcholu. Autor textu kurzívou - Ludvík Kundera

Úvodní slovo Jiřího Hůly na vernisáži výstavy Pavla Čampulky v TOPIČOVĚ KLUBU v únoru 2019

Pavel Čampulka studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Koncem šedesátých let v ateliéru Karla Svolinského, poslední dva roky (1971 a 1972) v ateliéru Zdeňka Sklenáře.
V roce 1978 poprvé samostatně vystavoval v rodném Kladně a v pražské Galerii Na Újezdě, o rok později grafiku v Klubu v Michalské. Jak jeho práce z té době vypadaly?
„Grafika Pavla Čampulky,“ píše Marie Černá, dnes Klimešová, v katalogu klubové výstavy, „nás přenáší do světa symbolů, do krajiny surreálných vizí, které proměňují známé v dramatické kolbiště vznikajících a zanikajících segmentů, monstrózních mechanismů a nesmyslných opuštěných konstrukcí unášených neviditelným ničivým vírem,“ pokračuje „shoduje se ve výpovědi s některými svými vrstevníky, kteří podobně jako on cítí naléhavou potřebu ukázat svojí tvorbou obavu z možného pokračování, hypotézy o dalším vývoji devastace lidských a přírodních hodnot, varování před úplnou zkázou,“ a končí, „velký důraz na symbolické hodnoty ho zařazuje mezi svérázné dědice symbolistické tradice, vydatně poučené racionálním humorem pop-artu i starší avantgardní tradicí našeho století.“
Jak vidno na dnešní výstavě, sami sobě sotva utečem. Marie Klimešová v krátkém textu nejen popsala Čampulkova východiska, ale i možný směr jeho další tvorby. Naznačený vývoj zpřetrhala zlá událost, v roce 1994 přišel o 120 obrazů. Otřesený krádeží přestal téměř malovat, živil se všelijak, také jako užitý grafik, typografií, ilustracemi, navrhoval přebaly gramofonových desek, k malířské tvorbě se vrátil po více než deseti letech. Všechny návraty jsou – jak známo – problém. Vracíme se totiž jiní a jinam. Jiní už tím, že jsme zase o něco starší, jiní prožitým časem, zkušenostmi zkušenější, zdráhám se - ze své zkušenosti to slovo povědět – moudřejší. A jinam? Všechno kolem nás je v pohybu. Mnohé, co platilo, neplatí, také ve výtvarném umění. Originalita? V čase, kdy nejlepším doporučením je, že se dílo čemusi slavnějšímu nebo dražšímu podobá? Nápad? Jenom to ne, hlavně žádné vlastní nápady. Názor? Když všechny názory stejně platí-neplatí? Cena? Umělecká díla se prodávají stejně jako jiné zboží, jenom bývají o něco dražší. A co hodnota? Jak? - a souvisí vůbec? – cena díla s jeho hodnotou? S cenou to je docela jednoduché, vyjádří se penězi.
Žijeme – prý - v době informací, na internetu prý je – nebo - prý - brzy bude - všechno. Dejme tomu. Ale ta spousta údajů, která tam je, je netříděná, podobná neřízené skládce. Fultextový dotaz vytáhne, podobný magnetu tahajícímu s hromady šrotu a suti kusy železa, všechno, co jakžtakž odpovídá klíčovým slovům. Zkuste si vyguglovat Pavla Čampulku. - První odkaz: Martin Fryč, vernisáž Pavel Čampulka: Odrazy. Další odkaz - Pavel Čampulka: Odrazy, Jindřišská věž - stránky stejnojmenné společnosti. Na dvanáctém místě informační systém abART. Tam je toho - při vší skromnosti - o něco víc. Potom několik nesouvislých obrázků bez popisek, a ještě pár odkazů do prodejních galerií, které většinou nefungují – buď nabídka bohužel už skončila, nebo dílo právě není na skladě. Nedostatečná informovanost je problém, který se netýká jenom Pavla Čampulky, ale téměř celé generace výtvarníků, kterým je dneska – bohužel je to tak – kolem sedmdesáti. Většinou vytvořili značné dílo. Nemluvím o hodnotě, tu potvrdí až čas, ale o úsilí, o energii, znalostech, dovednostech a touze, které do svých obrazů, grafik, kreseb a soch vložili. Platí či neplatí v umění zákon o zachování energie? Co se stane s tou akumulovanou silou, když hlavním – a často jediným – kriteriem kvality umění je dosažená prodejní cena? A vůbec - jaká jiná máme dnes pro posuzování uměleckých děl měřítka? Nevím. Možná žádná. Umění je, stále tomu chci věřit, jedinečná záležitost, osobní dotek přes propasti prostoru a času. Obrazy lze vlastnit. Obraz je ale jenom nositelem díla. Dílo, anglicky work, tedy to nehmotné a podstatné, co v obraze je, vlastnit nelze. A navíc - dílo bez druhých – ať posluchačů či diváků – neexistuje. Aby dílo dál žilo, musí existovat, žít ve své době, lhostejno, zda laskavě přijato či příkře odmítnuto vrstevníky. Také proto jsou tak důležité výstavy.
Kromě malování vytváří Pavel Čampulka v paměti počítače barevné kompozice. Jsou jich spousty, počítač je rychlý pomocník, vznikají tak trochu jako výtvarná hra. Zatím existují jenom v paměti stroje, zjevují se na obrazovce, a nevím, jak dobře či špatně by dopadlo převedení do malovaného obrazu. Dovedu si ale představit generátor reagující podobnými skladbami na naše pocity, rozpoložení a potřeby, vytvářející virtuální, zdánlivě možné a nekonečně proměnlivé kompozice, které nebude možné vlastnit. Kdoví, možná tak nějak mohou vypadat díla hmotně oproštěná na holou podstatu – worky budoucnosti.
Malíř Pavel Čampulka se tedy vrátil. Vrátil se jinam a jiný. Jeho obrazy vyzrály, ale stále jsou v nich zřetelná východiska. Vliv průmyslového města, výtvarné školení, vlastní humor, touha po sebevyjádření, po sdělení, po komunikaci, shovívavý nadhled získaný časem. Malování ho – mělo by to tak být, ale samozřejmé to není - očividně baví. Bavte se také. Malíř udělal, co mohl. Další osud – život Čampulkových obrazů je jenom ve vašich rukou.